Platnost astrologie a co je více než ona - autentický příběh z Himálaje Svámiho Rámy

Svámí Ráma:  Život s himálajskými mistry,

 kap. Schůzka se smrtí - str. 305

PRVNÍ DĚJ TOHOTO PŘÍBĚHU SE UDÁL, když mi bylo sedm; děj druhý a poslední, když jsem dosáhl osmadvaceti let.

          Když mi bylo sedm, sezval jeden můj příbuzný učené pandity a věhlasné astrology z Benáres, aby prorokovali mou budoucnost.(1) Stál jsem tenkrát hned za dveřmi, aby mi něco neuteklo. Všichni říkali:"Tenhle chlapec zemře ve věku dvaceti osmi let." Udali dokonce i přesné datum mé smrti.

    Byl jsem tak smutný, že jsem se rozplakal.  Pak mi napadlo: "Mám tak málo času. Zemřu, aniž bych za sebou něco kloudného zanechal. Jak teď mohu naplnit smysl mého života?"

    Po chvíli za mnou přišel mistr a vyptával se: "Proč pláčeš?"

    "Protože brzy umřu," odvětil jsem.

    "A kdo ti to řekl?"

    "Všichni tihle lidé, ukázal jsem na astrology shromážděné v místnosti.

    Mistr mě chytil za ruku a řekl: "Pojď." Vzal mě dovnitř a postavil čelem k astrologům. "Myslíte to vážně, že tenhle chlapec zemře ve věku dvaceti osmi let?"

    Astrologové odpověděli jako jeden muž: "Ano." *

    "Jste si tím jistí?"

    "Ano, zemře přesně v ten den a nikdo nemá moc tomu zabránit."

    Mistr se ke mně otočil a řekl: "Jestlipak víš, že tihle všichni astrologové zemřou dřív než ty a že budeš žít ještě dlouho, neboť já sám ti dám svá léta?" (2)

    "Jak je taková věc možná?" ptali se ti astrologové.

    "Vaše předpověď je špatná. Existuje něco, co je víc než astrologie." Pak se obrátil zpátky ke mně: "Neměj strach. V ten osudný den budeš muset čelit tváří v tvář smrti." Za ta léta jsem na celou předpověď zapomněl.

    Když mi bylo osmadvacet, požádal mě můj guru, abych vylezl na horu vysokou 3600 metrů, vzdálenou přibližně sto kilometrů od Rišikéše, kde jsem po devět dní prodělával rituální durgapudžu. (3)

Vzal jsem s sebou dřevěné sandále, bederní roušku, šálu a nádobu na vodu, nic jiného. Rád jsem chodil po horách volně, zpívajíc hymny a písmě Matky boží. Hory byly mým domovem. Jednou jsem vylezl do výšky 6600 metrů nad mořem, a proto jsem si věřil, že dokážu vystoupat na kteroukoli horu bez zvláštního náčiní.

    Jednoho dne jsem si za bezstarostného prozpěvování vyšlápl na hřeben příkrého skalního srázu. Byl jsem sám a ve své samotě jsem se cítil jako sám Bůh. Na vrcholku hory, na kterou jsem měl namířeno, byl malý chrámeček, v němž se uctívala Bohyně matka. Všude kolem rostly borovice. Najednou mi uklouzla noha po borovém jehličí a já se bezvládně řítil po svahu dolů. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že můj život je u konce, ale jak jsem se zběsile kutálel dolů, zachytilo se mé tělo o nějaký trnitý keř. Ostré trny se zabodly do mého břicha a to mě zadrželo. Pode mnou čněla hluboká propast a keř se navíc vinou mé váhy začal propadávat níž a níž. Nejdřív jsem všude kolem sebe viděl hory a pak se pode mnou zastříbřila Ganga. Zavřel jsem oči. Když jsem je znovu otevřel, viděl jsem krev vytékající z ran na mém břichu. Pod vlivem blížící se smrti mě však tato okolnost nikterak netrápila. Nevnímal jsem prudkou bolest, soustředil jsem se pouze na jedinou věc, která mě v tu chvíli zajímala - totiž na mou vlastní smrt.

    Odříkal jsem všechny mantry, jaké jsem znal. Zkusil jsem dokonce i křesťanské modlitby a buddhistické mantry. Byl jsem v mnoha chrámech a klášterech a znal jsem mantry všelijakých vyznání, žádná z nich ale nefungovala. Vzpomenul jsem na mnoho ochranných bůžků. "Ó, jasné stvoření to a to, prosím, pomoz mi, spas mou duši!" Žádná pomoc ale nepřicházela. Zbývala jen jediná věc, kterou jsem ještě nevyzkoušel: mou odvahu! Když jsem začal zkoušet svou odvahu, najednou jsem si vzpomněl. "Já přece nemohu zemřít, neboť pro mou duši není smrti. A smrt mého těla je sice nevyhnutelná, přesto však nedůležitá. Jsem věčný. Nač bych se měl bát? A já bláhový jsme ztotožňoval své tělo se mnou - jaký ubohý blázen jsem to ale byl!"

    Zůstal jsem nabodnutý na tom keři ještě hezkých dvacet minut. Pak jsem si vzpomenul na něco, co mi pověděl mistr: Nesmí se to stát tvým zvykem, ale když mě budeš opravdu potřebovat,budu u tebe, ať tak či onak." A tak jsem si nakonec řekl:"Vyzkoušel jsem svou odvahu a teď, hádám, přišel čas, abych také vyzkoušel svého mistra." (To je pro žáka naprosto přirozené. Nejraději by pořád jen zkoušel svého mistra. Nerad vidí své vlastní slabosti, proto hledá chyby v mistrovi.)

    Kvůli stále silnějšímu krvácení jsem pomalu ztrácel vědomí. Cítil sjem se jako omáměný, všechno kolem pozbývalo jasných kontur, jakoby krajina byla v mlze. Pak jsem najednou uslyšel nějaké hlasy žen, které přicházely ze stezky nade mnou. Sbíraly trávu a kořínky pro svá zvířata. Jedna z nich pohlédla dolů a spatřila mě. "Podívejte se! Támhle leží mrtvola!"

    V tu ránu jsem si pomyslel: "Budou-li mne pokládat za mrtvého, určitě mě tu nechají." Jak jsem s nimi měl ale komunikovat? Hlava mi visela dolů do propasti a mé bezmocné, ubohé nohy mířily k nebi. Ženy stály několik desítek metrů ode mne. Mluvit jsem nemohl, tak jsem začal mávat nohama, jak jen to šlo.

    "Ne, ne! Kdepak, ten není mrtvý. Podívejte se, ještě hýbe nohama." A jelikož to byly statečné a odvážné ženy, uvázaly mi kolem pasu lano a vytáhly mne i s tím bodlavým trnem. Když jsem se ocitnul na pevné zemi, napadlo mi: "To je jistě čas vyzkoušet svou odvahu!" Stáhl jsem břicho a vytáhl z něj dlouhý osten. ty dobrotivé ženy mě pak vytáhly až na nějakou úzkou horskou stezku a zeptaly se, zda mohu chodit. A já jim neprozřetelně odpověděl: "Ano, jistě." Zpočátku jsem si nikterak nepřipouštěl vážnost mého stavu, neboť zranění způsobené ostnem bylo převážně vnitřního charakteru. Ženy zřejmě došly k přesvědčení, že poněvadž jsem svámí, jistě se o sebe dokážu nějak postarat. Ukázaly mi cestu do vesnice a zanechaly mě svému osudu. Snažil jsem se chodit, ale po několika minutách byla má upřímná snaha korunována celkovým ochabnutím svalstva a tvrdým pádem k zemi. Pomyslel jsem na svého mistra a promlouval k němu: "Můj život je u konce. Vy jste mě vychoval a postaral se o všechno, čeho mi bylo zapotřebí. Teď ale bohužel umírám, aniž bych dospěl k uvědomění."

    Zničehonic se na té stezce  objevil mistr. Myslel jsem, že mě šálí má vlastní mysl, a říkal jsem mu: "Vy tu opravdu jste? Myslel jsem, že jste mě už opustil!"

    "Proč se strachuješ?" odpověděl. Nic se ti nestane. Copak si nepamatuješ, že dnes přišel den, kdy se měla naplnit předpověď tvé smrti? Dnes jsi musel stát tváří v tvář smrti. A teď už jsi v pořádku."

    Postupně jsem přišel k plnému vědomí. Mistr přinesl nějaké listy, rozemnul je v hrsti a vetřel do rány. Pak mě vzal do nedaleké jeskyně a poprosil nějaké lidi, aby se o mne postarali. "Dokonce i smrti se dá předejít," říkal a ukazoval na mě. Potom odešel. Do dvou týdnů se zranění zacelilo, na mém těle však dodnes zůstala jizva.

    Díky této zkušenosti jsem si znovu uvědomil, jak ryzí a nesobecký je můj mistr, když pomáhá svým žákům. Došel jsem k tomu, že vztah mezi mistrem a žákem je nejvyšší a nejčistší ze všech. Zkrátka je nepopsatelný. **

(1) Naše země je touto vědou proslulá. Člověk tu najde spoustu různých šarlatánů a také mnoho skutečných astrologů. Jestliže se rozhodnete zajít za některým z nich, může se vám docela dobře přihodit, že po příchodu k němu uvidíte štítek s vaším životopisem, na jehož konci bude vaše jméno, ačkoliv jste o návštěvě astrologa s nikým nemluvili. Takové schopnosti jsou však velmi vzácné. Dnes naleznete jen dvě nebo tři taková místa. Jde však o ryzí schopnosti, tedy žádná kouzla.

(2) Dnes už nikdo z nich nežije. Všichni zemřei ještě dříve, než jsem dosáhl svých osmadvaceti let.

(3) Uctívání božské matky.

Konec kapitoly

* V Indii, ačkoliv v dnešních dnech jistě zdaleka ne všichni vyznávají původní spirituální a náboženské tradice a jsou schopni se vůbec  jakkoliv přidržet tradiční či jiné víry, je vztah ke smrti obecně stále hodně jiný, než je tomu například u nás v Evropě či v Americe anebo kdekoliv jinde, ve "vyspělém" světě. Je vnímána jako přirozená součást života, jako proces zákonité transformace - který je i díky všeobecně rozšířenému přijímání reinkarnačního zákona vnímán v podstatě méně definitivně (čím určitě nemá být naznačeno, že ztráta milované osoby Indy snad méně bolí ...) a rychleji přichází smíření se a nová naděje - a také i samotný hlubší význam dané smrti a okolností ji provázejících pro všechny zúčastnělé duše. 

Proto se zde lze také mnohem častěji setkat i s předpověďmi v takových otázkách lidského života, které by si z etických důvodů například evropský astrolog ponechal zásadně jenom pro sebe. A jistě bude z mnoha důvodů rovněž nesrovnatelně taktnější či přímo obezřetnější i všude tam, kde se jedná o poukazy na "slabá" místa charakteru (který se vždy stává i osudem, neboť právě tak zní jeden z Božských zákonů) klienta. Tato etika a přístup jsou ale v každé geografické oblasti trochu jiné - a alespoň trochu zkušený astrolog také bude vždy vědět, kde se jejich hranice mohou posouvat i u jednotlivců podle dané situace, potřeb či stupně jejich zralosti.

** Pravý mistr - guru (ve smyslu satguru - tedy výhradně ten, který dosáhl trvalé sjednocení s Bohem) - disponuje i Božskou Silou (Šakti; Božská Matka), skrze níž se uskutečňuje zákonitost všeho stvoření, určená Bohem, a kterou lze postihovat i prostřednictvím astrologie (tedy astrologie není nic jiného, než symbolika našich daností, karmy atp. -  a je jen nástrojem, nikoliv mocí).  A jen Bůh (prostřednictvím toho, kdo je s ním plně spojen), může svou Milostí pozměnit chod jinak bežným lidem jasně určených záležitostí - pokud si ji adept svým úsilím lidským i spirituálním zasluhuje.

Pochopit, že "Bůh jest" lze mnoha způsoby - radostnými i těmi bolestnými - všichni Jej máme hluboko ve svých srdcích, to na Něj se všichni v nejvyšší nouzi automaticky obracíme ... ale lze to chápat i chladným i rozumem - i u všech skeptiků - si lze velmi snadno uvědomit, že naprosto  nic existujícího nepostrádá známky uspořádanosti, vývoje a inteligence - a tak, jako i u každého přístroje nemůžeme nepředpokládat inteligenci, v tomto případě člověka, který jej stvořil - tedy jeho tvůrce, nelze tak nečinit ani v kosmickém měřítku - kde za vším  existuje Vědomá Inteligence plná Blaženosti nám nepředstavitelných rozměrů, jíž nazýváme právě oním slovem - Bůh. 

Abychom o ní stále dokola nepochybovali,  musí se ovšem  nejprve stát naším vlastním, skutečným Prožitkem, nakonec trvalým - a nejen pouhou vědomostí. Toho se dosahuje cestou všech pravých mistrů - přímou stezkou, která je od počátku věků stále jednou a touž - stále mladou a nikdy nestárnoucí Svatou, Zářící, Přešťastnou Pravdou Přítomného okamžiku. Teprve pak již není nic, čeho bychom měli dosahovat více.